AUF TREUER WACHT
Na věrné stráži – 100. výročí pomníku c. a k. 28. pěšího pluku v Karnských Alpách
Hory zkropené krví
Pohoří Karnských Alp, které na řece Fella hraničí s Julskými Alpami a táhne se k západu až k řece Piavě, bylo v průběhu první světové války součástí vysokohorské frontové linie, kde v mimořádně obtížných podmínkách sváděly kruté boje armády rakouského císařství a italského království.
Alpská fronta byla formálně vytvořena hned na začátku války v roce 1914 jako logický důsledek skutečnosti, že Itálie vyhlásila neutralitu, byť byla vázána spojeneckými smlouvami s Německem a Rakouskem. Důvodná nedůvěra vedla Rakousko-Uhersko k vytvoření obrany na horské hranici s Itálií pod velením generála Rohra, ale s ohledem na boje hlavních sil rakouské branné moci na válčištích v Haliči a v Srbsku byla alpská obraná linie obsazena především domobraneckými jednotkami (Landsturm), dobrovolnými střelci (Kärntner freiwillige Schützen) a doplňována polním četnictvem.
Když Itálie v roce 1915 vyhlásila Rakousku – Uhersku válku, byla Rohrova obraná linie schopna udržet nápor Italské armády jen s velkým vypětím, alespoň do doby, než došlo ke stažení relevantních posil z ostatních bojišť. Hlavní ozbrojené síly Itálie byly od počátku zaměřeny na oblast hraniční řeky Soči a navazující kopce Krasu. Italské útočné operace na korutanské frontě byly proto koordinovány s činností hlavních útočných sil na sočské frontě zejména s cílem poutat co nejvíce rakousko – uherských jednotek. V druhé polovině roku 1915 se podařilo rakouskému velení obranu na Alpské frontě stabilizovat a vytvořit podmínky pro dílčí útočné operace ke znovudobytí některých úseků fronty, které byly s náhlým italským vstupem do války ztraceny.
Za této situace na začátku června 1916 na karnskou frontu nastoupil pod velením podplukovníka Praschaka pražský c. a k. 28. pěší pluk, jenž se stal součástí 57. horské brigády generála Josefa von Henneberga. Úsek obrany, svěřený českému pluku, začínal na Kleine Trieb, pokračoval přes Zollner Torl, sledoval hřeben pohoří přes Lodinut a vrchol Findenig Kofel až k vrcholu Cima Val di Puartis a končil na vrcholu Schulter Kofel.
Pražské děti
C. a k. 28. pěší pluk ( Infanterieregiment Nr. 28 ) byl od roku 1817 doplňován z Prahy, sídelního města Českého království a středních Čech ( 95% mužstva ) a díky této tradici byl přezdíván „pražské děti“. V souvislosti s nasazením na italské frontě je malým historickým paradoxem, že čestným majitelem pluku byl italský král Viktor Emanuel III.
Fronta, která probíhala ve vysokohorském terénu v nadmořské výšce kolem 2000 m, znamenala pro české vojáky mimořádně náročné prostředí, kde byli nuceni se rychle adaptovat. Z řadové pěchoty se pražský regiment rázem změnil na jednotku horské pěchoty. S nadcházejícími zimními měsíci bylo zřejmé, že stejně nebezpečným nepřítelem, jako italské útoky, dělostřelecké přepady a občasné nálety italských letadel, byla i bílá smrt, jak vojáci přezdívali mrazu, mnoha metrům sněhového příkrovu a nebezpečným lavinám, kterým padly za oběť stovky vojáků – včetně velitele horské brigády gen. Henneberga při návratu z obhlídky v úseku pražského regimentu.
Pluk všem nástrahách a zkouškám se ctí odolal. Svědčí o tom i uznání velitele 94. divize, obsažené v armádním rozkaze ze dne 24.6. 1916: „Se zvláštní radostí konstatuji, že důstojníci i mužstvo pluku s velkou rázností a statečností, s velkým porozuměním a pílí vykonávají svou službu. Jen tak vytrvale pokračujte! Gen. Lawrowski, v.r.“
Auf treue Wacht – na věrné stráži
Uznání velitele divize není jediným důkazem přítomnosti pražských vojáků na alpských hřebenech. Přímo na frontové linii, pod vrcholem Cima Val di Puartis, v místě velitelství II. praporu, vztyčili osmadvacátníci kamenný památník své válečné služby. Pomník s plastikou císaře Františka Josefa I. a nápisem „Na věrné stráži – II/28 polní prapor – 18. VIII. 1916“ byl slavnostně odhalen u příležitosti 86. narozenin císaře, kdy u paty pomníku byla sloužena polní mše za účasti důstojníků a mužstva.
Pražský pomník je dnes jednou z mála autentických připomínek, že i v této krásné a zároveň velmi nehostinné krajině před sto lety řádila jedna z nejkrutějších válek, co lidstvo poznalo. Na památku „pražských dětí“, z úcty k jejich obětem a utrpení a ke cti dalších obětí Velké války se zrodila iniciativa pro obnovení tohoto pomníku s lokalizací 46°35’47.00“N / 13°6’37.17E v horách nedaleko hranic Rakouska a Itálie, kudy dnes vede pěší turistická stezka.
Na tradici císařského pražského pěšího pluku dnes navazuje spolek vojenské historie, Tradiční c. a k. 28. pěší pluk – Pražské děti. Vznikl v roce 2006, do svého štítu si dal udržování tradic pražského regimentu a jeho patronem se stal JCKV arcivévoda Dr. Otto Habsburský.
Obnově „pražského pomníku“ , kterou si členové spolku předsevzali, předcházelo badatelské úsilí – z dostupné literatury a fotografického archivu sice existovala povědomost o existenci pomníku, ale nebylo známo jeho přesné umístění ani informace, zda se vůbec dochoval do dnešních dnů. Dílem „náhody“ byla komunikace s rakouským vojensko-historickým badatelem a znalcem Karnských Alp, Torstenem Steinwenderem, který pomník lokalizoval a následně i zdokumentoval současný stav pro přípravu restaurátorských prací. V létě roku 2015 se pak spolku podařilo vlastním nákladem pomník obnovit, vlastními silami zajistit jeho statiku a provést zednické opravy, obnovit nápis v kameni a znovu osadit dávno ztracený bronzový reliéf císaře Františka Josefa I., jehož kopii pokračovatelé osmadvacátníků vezli s sebou z Prahy.
Pomník Pražských dětí "Na věrné stráži"
Alpský pomník je jediným známým pomníkem c. a k. 28. pěšího pluku. Právě v roce 2016 uplyne 100 let od jeho stavby a posvěcení pod vrcholem Cima Val di Puartis. „Pražské děti“, ve spolupráci s kamarády z dalších tradičních vojensko-historických spolků a s rakouským vojenským kaplanem Dr. Longinem Emmanuelem, si po sto letech, 20. srpna 2016, při polní mši u paty pomníku vysoko v horách připoměli památku našich předků a obklopeni alpskými vrcholky se pomodlili při polním oltáři a relikvii bl. císaře Karla I. Habsburského za mír mezi národy.
Text: Michael Heres
Foto: Archiv Michal Zelinka – LIR8
