Historie

Historie c. a k. pěšího pluku č. 28

Pluk byl založen 29.5. 1698 a zkompletován v Nizozemí, odkud byl doplňován až do 60. let 18. století. Během válek o dědictví španělské byly některé části tohoto bojového tělesa nasazeny v Uhrách a Porýní. Později došlo k nasazení na Balkáně za války proti Osmanské říši (1714-1718). V bitvě u Petrovaradína (1716) padl majitel pluku Bedřich Ludvík van der Lanken. Pluk se účastnil i bojů ve válce o dědictví polské (1731-1738) a válce o dědictví rakouské (1740-1748), např. bitvy u Dettingen v r. 1743 či dobytí francouzského města Vilvorden v r. 1745. Sedmiletá válka (1756-1763) znamenala pro pluk další bojové nasazení. Granátníci druhé setniny se pod velením majitele pluku Friedricha Wied-Runkela střetli v r. 1756 s Prusy u Ústí nad Labem. Následující rok se střetli se stejným protivníkem u Zhořelce a bojovali v bitvě u Štěrbohol, odkud se po porážce stáhli do Prahy a úspěšně hájili hradby v okolí Nové brány. Regiment byl nasazen při následné kampani ve Slezsku (1757 – Vratislav, 1758 – Hofkirch, 1759 – Maxen, 1762 – Freiberg). V rámci reforem císařské armády v 60. letech 18. století byly na stejnokrojích pluku zavedeny zelené výložky a bílé knoflíky, které zůstaly jeho poznávacím znamením až do r. 1918. V r. 1770 se doplňovacím okresem pluku stala Kutná Hora, od té doby byly osudy této jednotky natrvalo spjaty s českými zeměmi. V r. 1778 byl regiment nasazen na horním Labi v rámci války o dědictví bavorské. Za druhé koaliční války s Francii (1799-1801) byl pluk odeslán na italské bojiště. Po kapitulaci generála Macka v Ulmu o měsíc později padl regiment do zajetí a nemohl se kvůli tomu zúčastnit bitvy u Slavkova. V kampani v r. 1809 pluk bojoval v bitvách u Aspern a později u Wagramu. V r. 1813 bojoval u Drážďan, Chlumu a Lipska. Své tažení zakončil účastí na přehlídce vojsk koalice v Dijonu. V r. 1817 se regiment přestěhoval z Kutné Hory do Prahy a s českou metropolí byl nadále úzce spjat. Pluk tehdy sídlil ve svatojesefských kasárnách na dnešním Náměstí republiky. Zde také sloužil jako osmadvacátník Josef Kajetán Tyl, který tu napsal i hru Fidlovačka, jejíž součástí byl i text české národní hymny. V r. 1832 se majitelem pluku stal hrabě Bohdan Baillet-Latour, ministr války v r. 1848, zavražděný za revoluce vídeňskou lůzou. V tomto pro podunajskou monarchii obtížném období byl 28. pluk nasazen v severní Itálii, kde zasáhl v bitvách u Vicenzy a Custozzy. V r. 1849 byly osmadvacátníci nasazeni proti uherskému povstání. V letech 1849 – 1881 byl majitelem pluku generálmajor Ludvík Benedek, velitel rakouských vojsk v Čechách za války v r. 1866. Po smrti Benedeka se majiteli pluku stávali nadále italští králové Umbrerto I. (1881-1900) a Viktor Emanuel III. (od r. 1900), což souviselo s trojspolkovou vazbou mezi Vídní a Římem. Během války se Sardinským královstvím a Francií byli osmadvacátníci nasazeni při obraně Tyrolska. Významná byla i účast pražského regimentu v prusko-rakouské válce v roce 1866, zejména na severoitalském bojišti ve významné bitvě u Custozzy. Den této bitvy 24. červen 1866 se stal plukovním dnem osmadvacátníků. Pražské děti se vyznamenali i na českém bojišti. IV. prapor pluku, který byl posádkou v Terezíně, podnikl výpad při němž zničil železniční most u Neratovic.

Zavedení všeobecné branné povinnosti zasáhlo i 28. pluk.Tehdy se stala místem doplňovacího velitelství kasárna na Brusce v Praze. V 70. letech 19. stol. byl dislokován ve Vídni, kde se účastnil některých čestných přehlídek. Např. před ruským carem Alexandrem II. či před perským šáhem. Později regiment vystřídal celou řadu posádkových měst: České Budějovice, Český Krumlov, Praha, Linec či Trident (zde pluk oslavil své 200. výročí v r.1898). Po oblíbeném veliteli pluku v letech 1890 – 1894 Ludvíku Castaldovi pojmenoval regimentní kapelník Rudolf Nováček pochod, která se stala neoficiální hymnou osmadvacátníků. Zajímavou kapitolou v dějinách pluku je tzv. párková aféra, která se odehrála v Českých Budějovicích v r. 1905. Tehdy byli vojáci nasazeni při potlačování demonstrací na podporu zavedení rovného hlasovacího práva a k ostraze radnice. Starosta Taschek a průmyslník Hardmuth nabídli ministerstvu války dotaci za převelení osmadvacátníků, které nepovažovali za spolehlivé, z města. Starosta pak mužstvu poslal jako dárek párky. Osmadvacátníci však tento dar kolektivně odmítli, což vyvolalo skandál. Jako připomínka na tuto událost se pak mezi pražskými dětmi začal používat pozdrav „Tě párek“.

V r. 1912 byl 28. pluk převelen do Innsbrucku, kde se stal součástí XIV. Armádního sboru „Edelweiskorps“. Zde regiment zastihla zpráva o vypuknutí 1. světové války. Plukovní kapela, v té chvíli konzertující v hotelu Maria Teresia, se vydala na pochod ulicemi a oznámila obyvatelům tyrolské metropole tuto novinu. Celý XIV. sbor byl převelen na frontu do Haliče (II. prapor 28. pluku byl jako součást VIII. armádního sboru poslán na srbskou frontu). 28. pluk byl zařazen do 5. pěší brigády generála Schneidera (spolu se slacburským 59. pěším plukem) a do 3. divize podmaršálka Rotha, která byla hlavní součástí XIV. sboru. V rámci bojů ruských a rakousko-uherských sil v bitvě u Komarówa osmadvacátníci prošli svým křestem ohněm 28. 8. 1914. Při svém dalším postupu k Zniatynu a Hujczím svedli následující den úspěšný boj s ruskými jednotkami a ukořistili jednu dělostřeleckou baterii. Při pozdějším útoku u Poturczynu se osmadvacátníci dostali omylem do palby vlastního dělostřelectva, která způsobila značné ztráty na životech. Přes vítězství rakouských zbraní v bitvě u Komaróva, ruský tlak nepolevil a kvůli porážkám na jiných úsecích fronty bylo nutné ustoupit až k Sanu a Karpatům. Zde se fronta opět na nějaký čas stabilizovala. 28. pluk se účastnil tvrdých ústupových bojů.

V říjnu se rakouská armáda pokusila o násilný přechod Sanu. Pouze jednotkám v síle 4 praporů se to povedlo u Rzuchowa dostat se na druhý břeh. Mezi nimi byly i dvě roty 28. pluku. Podmaršálek Roth to prohlásil za projev „nedostižné starorakouské statečnosti“. Po zbytek října a listopadu 1914 pluk bojoval na ústupových cestách. Po bojích měl regiment stav pouhých 230 mužů. Na konci r. 1914 probíhala již fronta po hřebenech Karpat a hrozil ruský vpád do uherské nížiny. Problémové byly i nové pochodové prapory, které byly narychlo a nedostatečně vycvičené a vykazovaly klesající bojovou morálku. Osmadvacátníci se lednu r. 1915 nacházeli na Dunajci před Tarnowem, kde panoval poměrný klid. 21. 2. dorazil k pluku u Sekowé VII. pochodový prapor, který zacelil lidské ztráty z předchozího období. Po operačním přeskupení byl pluk zařazen do sestavy 8. pěší divize. Ta zasáhla do bojů při útoku rakousko-uherské armády u Gorlic. 10. – 18. 3. byli osmadvacátníci nasazeni při pokusu o průlom ruské obrany u Sekowé. 23. 3. byli vystřídáni a odešli do Gródku. Zde měl být pluk po zařazení do zálohy 4. armády doplněn. Válečné situace však změnila tento plán. Rusové protrhli frontu u Regetówa. 28. pluk tak byl vyslán, aby místo průlomu zacelil. Po doplnění o VIII. pochodový prapor v Bardějově početní stav regimentu zvýšil na 1300 mužů. Velkou část těchto čerstvých záloh tvořili muži nedostatatečně připravení na strádání na zimním karpatském bojišti. U jiných jednotek však situace nebyla o mnoho lepší. Postup 28. pluku ze Stebniku k Regetówu začal 28. 3. V mimořádně náročném horském terénu se podařilo dobýt některé pozice ruské armády, ovšem kvůli vyčerpání bylo nutné postup zastavit a oba prapory 28. pluku (I. a III.) přešly do obrany. Situace byla velmi tíživá. I. prapor na hřebenu Šekovky měl nechráněný bok od Palikowky a nedisponoval žádným kulometem. Pozice III. Praporu na Suchém vrchu nebyla o mnoho výhodnější. Navíc oba prapory byly odděleny údolím, což ztěžovalo vzájemnou komunikaci a nepřítel tudy mohl proniknout do týlu. Dotyk s pravým sousedem 47. plukem rovněž nebyl sjednán. V promrzlé půdě bylo možné vyhloubit pouze mělké okopy a výstroj mužstva nebyla vhodné pro podmínky tuhé zimy. Proti osmadvacátníkům začala působit rozvědka dvou čet České družiny, která se snažila přesvědčovat vojáky, aby přešli k Rusům.

Za takových okolností zahájili Rusové na Bílou sobotu 3. 4. 1915 útok proti postavení 28. pluku. Nejednalo se o izolovaný výpad, nýbrž o součást větší operace. Oba prapory se ocitly ve velmi obtížné situaci, neboť byly prakticky obklíčeny. Po bojích a pokusech o proražení se většina vojáků 28. pluku vzdala. Mezi vojáky byli nepochybně i ti, kteří se vzdali bez odporu. Spíše než o ideové pohnutky zde hrálo roli naprosté fyzické vyčerpání. Ovšem rozhodně nelze hovořit o hromadném „přechodu 28. pěšího pluku k Rusům“ jak to později tvrdila česká poválečná nacionální historiografie. Podle dokumentů III. armády po boji bylo shromážděno 350 – 400 nezraněných příslušníků pluku. Vzhledem k tomu, že před bitvou čítal regiment asi 1300 mužů, jednalo se o celkové ztráty (padlých,raněných a nemocných) 900 – 950 mužů, tj. 69 – 73 % skutečného stavu.

OAK však věci vidělo jinak a svým rozkazem z 11. 4. 1905 byl c. a k. 28. pěší pluk rozpuštěn a plukovní prapor byl odeslán do vídeňského Arsenálu. V Szegedu dosud existoval náhradní prapor a k odchodu na frontu se chystal XI. Pochodový prapor. Vyšetřování u divizního soudu v Temešváru neprokázalo obvinění ze zrady a zbabělosti a bylo poté zastaveno. Začal se vyvíjet tlak na rehabilitaci pluku. 12. 6. 1915 vydalo sice rozhodnutí o rozpuštění zbytku 28. pluku, avšak toto opatření bylo pro jeho náhradní prapor v Szegedu „až na další“ odvoláno. Mezitím 6. 6. byl pochodový prapor XI/28 odeslán do Itálie na sočskou frontu, kde měl být rozpuštěn a jeho vojáci měli být přiděleni k jiným jednotkám. Po příjezdu do prostoru Dornberg (Montespino) – Stanjel (S. Daniel). Velitel praporu hejtman Helly požádal velitele 93. pěší divize generála von Booga, aby mohl jeho prapor bojovat jako celek. To mu nakonec bylo umožněno. Osmadvacátníci pak v 1. bitvě na Soče se podíleli na odražení italské ofenzivy. Za 2. bitvy na Soče, která začala 23. 7., se prapor XI/28 podílel na znovudobytí strategické výšiny Monte S. Michele. Poté byli osmadvacátníci staženi do Tolmeinu, kde byly jeho velké ztráty v průběhu října nahrazeny. V průběhu 3. bitvy na soče zůstal prapor v záloze. Za IV. bitvy na Soče se osmadvacátníci ocitli opět na Monte S. Michele, který měli za úkol hájit proti italským útokům. Dvakrát se jednotkám italským divizím 22. a 29. podařilo proniknout až do poloviny západního a severního svahu, vždy však byly zahnáni protiztečí osmadvacátníků. Monte S. Michele byl ubráněn. V bojích padl i velitel praporu hejtman von Helly.

Tento mimořádný bojový výkon vedl k tomu, že císař František Josef I. revidoval své rozhodnutí o rozpuštění pluku. Prapor XI/28 byl odvelen do albánského Skutari. Zde se osmadvacátníci dověděli o rozkazu velitele armády a byl jim navrácen prapor. Velitelem znovuzřízeného regimentu se stal Leo Mauterer.

Sepsal Inf. Filip Vurm

Majitelé pluku 1698 – 1918

1698 – 1713 Franz Sebastian hrabě Thürheim

1713 – 1716 Friedrich Ludwig von der Lanken

1716 – 1754 Leopold Philipp vévoda z Arembergu

1754 Leopold baron Scherzer

1754 – 1779 Friedrich hrabě Wied-Runkel

1779 – 1798 Wilhelm hrabě Wartensleben

1799 – 1814 Michael sv. pán z Frölich

1815 – 1832 Johan sv. pán Kutshera

1832 – 1848 Theodor hrabě Baillet de Latour

1849 – 1881 Ludwig von Benedek

1881 – 1900 Humbert ( Umberto ) I., král italský

Od roku 1900 Viktor Emanuel III., král italský